Stránky o kočkách Stránky o koních Koňská inzerce Cestování nejen po Novém Zélandu

Jezdecká stáj Rohan

Vandr do Malenic nad Volyňkou

Už to budou dva roky, co jsme absolvovali dlouhou a náročnou, ale zároveň překrásnou cestu s koníkama z Prahy do westernového městečka Beaver City u Bystřice pod Pernštejnem na Moravě. Napsal jsem o tom poměrně rozsáhlý článek. V městečku se každý rok o víkendu na přelomu července a srpna koná setkání Westerners z celé republiky. Je tam možné vidět trappery, indiány, staré osadníky, tanečníky i jezdce na koních. Městečko žije vlastním, plnohodnotným životem a vše, co tam je, není pouhou kulisou pro diváky, ale je doopravdy. Každý, kdo vkročí na území městečka, se rázem ocitne v jiném roce - o více než sto let zpět, a na jiném místě - v USA v teritoriu Woyaming. Do města není vpuštěn nikdo, kdo není řádně dobově ustrojen a tak atmosféru neruší průvody turistů "v civilu". Nejkrásnější je, že každý, kdo v městečku je, se stává jeho součástí. Kdo tuto atmosféru jednou zažije, touží po tom, aby se mohl zase vrátit. I já se každý rok vracím. A pokud do tohoto města přijedete na vlastním koni a máte za sebou několik nocí bez sprchy a pod celtou, pak si opravdu přijdete jako prérijní jezdci Divokého západu, kteří po dlouhých mílích zavítali do města. Vloni se mi nepodařilo vybrat si dovolenou tak, abychom mohli tuto cestu absolvovat, a tak nás s koníkama před branami vyložil konibus. Strávili jsme tam čtyři krásné dny plné vyjížděk, kamarádů, ale i deště.... O tom ale psát nechci.

Vloni to vypadalo, že díky počasí ani žádný delší výlet s koníkama nepodnikneme, ale nakonec se svatý Petr umoudřil a jeden výlet se nám podařil. Odjížděli jsme ze Stašova a cílem naší cesty se staly Malenice nad Volyňkou. Na den našeho plánovaného odjezdu bylo svoláno sezení na Berounské radnici, kde se řešil problém ježdění po lesních cestách. Protože jsme na tomto sezení nechtěli chybět, odjezd se posunul až na odpoledne. Výsledek tohoto bouřlivého jednání vyzněl přesně ve znění a výkladu zákona o lese, tudíž, že na lesních cestách jezdit smíme a nikdo nám to nemůže žádnou vyhláškou zakázat... S dobrým pocitem jsme usedali do sedel a vydávali se na cestu cca 120 km dlouhou....
Sušení věcí po nočním krupobití v Jincích

Již za tmy klapaly podkovy našich koní Jincema a naše oči hledaly cestu na nějakou louku, kde by se dalo přenocovat. Po chvilce bloudění se louka objevila a po troše zmatků se na ní objevil i náš stan. Koníci se popásali, když se začal zvedat vítr. Nezbylo, než koně uvázat. Netrvalo dlouho a na plachtu našeho stanu dopadly první kapky. Když se ovšem déšť změnil ve větrnou smršť doprovázenou kroupami, už jsme stáli polonazí u našich čtyřnohých přátel a vlastními těly jim zakrývali hlavy a bránili je tak nárazům centimetrových krup. Koně se opravdu báli.

 Ani ne tolik blesků, jako bodajícího krupobití, avšak díky naší přítomnosti to snášeli opravdu dobře. Nebylo vidět ani na 5 metrů, pouze jsem slyšel Lucku, jak uklidňuje Sáru, která přetrhnula karabinku na vodítku. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale přišlo mi to jako celá věčnost a ač nejsem věřící, vroucně jsem se modlil, ať již ustanou kroupy a vítr. Najednou to ustalo. Ještě chvilku koníci nervózně pokukovali, jestli už to máme za sebou, ale po chvilce se uklidnili. Já i Lucka jsme byli totálně zmáčení a třásla s námi zima. Rychle do stanu, do spacáku. Večer se rozhodlo, že jedem domu, protože máme všechno totálně mokré. Ale ráno nás probudilo sluníčko a během dopoledne už byly věci skoro suché a tak se naše rozhodnutí změnilo. Pokračujeme dál....

Cesta ubíhala docela dobře ale vzhledem ke zpoždění nabranému sušením věcí jsme toho dne dorazili pouze před Tochovice a nocleh jsme si hledali opět až za tmy. Žádná louka se nezjevovala a tak naším druhým tábořištěm se stal kraj lesa. Pro koně tu byla i nějaká tráva takže to vypadalo docela dobře. Až do teď jsem si říkal, že nic horšího, než to krupobití se nám již stát nemůže, ale... Již večer se Sára u stromu nějak divně ošívala, ale za chvilku toho nechala a my jsme si říkali, že jí asi trochu hráblo.

Ráno mě probudilo děsný dupání a viděl jsem Sáru, jak zběsile lítá kolem stromu, vzpíná se a je celá zplavená. Ale nevěděl jsem proč. Okamžitě jsem k ní šel, ale aniž bych cokoli viděl, měl jsem ve vteřině nohy v jednom ohni. Nejdřív mě napadlo, že to budou mravenci, ale jak jsem se tak ošíval uviděl jsem to - VOSY. Sára rozšlápla vosí hnízdo v zemi a vosy na ní útočily. Natáhl jsem si kalhoty a šel jí rychle odvázat.
Když jsme se tu večer vybalili, ještě jsme netušili, jaké ráno bude probuzení...

  Utekla asi 50 metrů od nás a zastavila se. To už u ní byla Lucka a prohlížela jí. Nevím kolik jich dostala, ale kolem 100 to bylo. Celá se klepala. Ihned jsem volal o radu veterináře. Říkal, že jí máme nechat v klidu, ale dokud nepoleví šok, neměla by si lehnout. Ale to už se u mě začala projevovat moje alergie a cítil jsem, jak se mi špatně dýchá. Měl jsem na sobě asi 30 vpichů. Vzal jsem si několik prášků, které mě totálně uspaly.

Lucka vodila Sáru asi půl hodiny, dokud se nepřestala klepat. Pak se začala sama pást a nechala jí, aby si lehla. Šla kontrolovat, co je se mnou. Naštěstí prášky zabraly a krom štípanců jsem byl OK. Když jsem se vzbudil, Sára už se celkem spokojeně pásla. Následovala další konzultace s veterinářem, zda máme nechat kobylu odvézt domu, nebo může pomalu jít. Tep i dech měla v pořádku, tvářila se vesele a tak se dalo pokračovat. Ten den se šlo skoro celý v kroku, hodně jsme koně vedli. Ale i tak se nám podařilo dojít až před Blatnou...Z toho máme několik poučení pro příště: 
- hledáme nocleh za světla, 
- místo, kam dáváme koně pořádně prohledáme a 
- pokud se kůň začne jakkoli nezvykle chovat, asi k tomu má důvod...

 

Sára pasoucí se u přehrady před Strakonicemi... Golem na tomtéž místě...naše poslední noc na cestě tam...

 Za všechny předchozí útrapy jsme toho večera byly odměněni nádhernou loukou u lesíka s potůčkem nedaleko obce Chobot. O lepším místě se nám ani nesnilo. Koně měli co žrát celou noc a my se konečně pořádně a v klidu vyspali. Následujícího dne se nám podařilo dojet těsně před Strakonice a i tam na nás čekala louka u lesa a pod námi byl rybník, kde jsme se mohli i vykoupat. Jen na Sáru dolehnul vosí syndrom a štípance jí začly pěkně svědět a mohla se udrbat k smrti. Aby se nerozdrbala až do krve, museli jsme obalit strom spacákem a k teprv pak jí k němu přivázat. Ale i tak si trochu odřela krk. Sice jsme domů dorazili až asi v jednu hodinu ráno, ale byli jsme v pořádku doma. Trochu nás hlodalo svědomí, jestli toho na ně nebylo přeci jenom moc, ale když měli druhý den ráno v pořádku nohy a při vypuštění na zahadu se tam spokojeně honili, jak kdyby týden stáli, tak se výčitky rázem rozplynuly...

Následující den se konečně před námi otevřel pohled na Ranch M v Malenicích nad Volyňkou. Jeho majitel Románek nás přátelsky uvítal a koníci dostali na tři dny pěkné boxy a mohli nabrat sílu na zpáteční cestu. Po cestě zpět se nám již naštěstí nic nepřihodilo a cesta ubíhala podstatně rychleji. První den koníci uťapali krásných 40 kilometrů. Druhý den nasáli vůni domova a pomalu se nedali zastavit. Poslední den našeho vandru koníci ušli úctyhodných 80 kilometrů!!!!

Sice jsme domů dorazili až asi v jednu hodinu ráno, ale byli jsme v pořádku doma. Trochu nás hlodalo svědomí, jestli toho na ně nebylo přeci jenom moc, ale když měli druhý den ráno v pořádku nohy a při vypuštění na zahadu se tam spokojeně honili, jak kdyby týden stáli, tak se výčitky rázem rozplynuly...
Pohled na Ranch M - Malenice nad Volyňkou

Dnes je 6. července a blíží se akce v Beaver City. Už mám vyřízenou dovolenou a předevčírem jsem dokoupil chybějící mapy. Dnes, až dopíšu tenhle článek, půjdu připravovat podrobný plán cesty a nití měřit vzdálenosti. Čeká na nás trasa dlouhá zhruba 250 kilometrů. Již zase cítím tu známou únavu, když mám od sedla omačkaný zadek a počítám každý kilometr.

Cítím tu úlevu, když ze sedla slejzám a šílený odpor, když do něho musím znovu a znovu, protože domů je to dál než do cíle a i tak zbývá několik dní cesty a vzdávat se není můj styl. Cítím sluníčko jak neúprosně pálí v místech, kde cesta vede mezi polema i mokrý kolena a klobouk na hlavě jak v jednom kuse už pár hodin prší. Cítím vůni koňského potu i teplé polévky, co se právě vaří na lihovém vařiči před stanem, i trávy co koníci spokojeně spásají. Cítím tu šílenou žízeň těsně před tím, než slezu z koně a dojdu si pro pivo nebo jenom obyčejnou studenou vodu od ochotných lidí, co jsem právě potkal. Je to nějaká šílená síla, co nás nutí jít dál a dál a sotva si člověk trochu odpočine, už začíná přemýšlet o další cestě....kdo to zažil, ví přesně o čem mluvím....

Golem na nás čeká, než se najíme ve Strakonicích...

TOPlist
Jezdecký klub Rohan, JK Rohan Zdice nabízí ustájení koní, pastevní odchov JK
Předchozí
šipka vlevo
Následující
šipka vpravo
Zavřít Přesunout