Stránky o kočkách Stránky o koních Koňská inzerce Cestování nejen po Novém Zélandu

Jezdecká stáj Rohan

Generál

Jedna z nejkontroverznějších postav americké občanské války, která dnes stojí poněkud ve stínu ostatních osobností, ačkoliv sám vlastně připravoval cestu ke slávě pro takové osobnosti jakými byli Grant nebo Sherman. Poněkud prchlivý generál, který nazýval Lincolna “Starým opičákem” George Brinton McClellan, se narodil ve Filadelfii, 3. Prosince 1826 jako třetí z pěti dětí lékaře Georga McClellana a Elizabeth rozené Brintonové. Rodina McClellanů patřila k tehdejší smetánce, a tak bylo malému Georgovi dopřáno dobrého vzdělání na soukromých školách, které navštěvoval od svých pěti let. Později studoval také na Filadelfské vyšší škole a v jako patnáctiletý nastoupil v roce 1842 ke studiu na vojenskou akademii West Point, kterou ukončil s druhým nejlepším prospěchem v létě 1846. O úrovni absolventského ročníku ’46 svědčí mino jiné i fakt, že se z něho později rekrutovalo více než dvacet generálů armád Konfederace a Unie. Školu ukončil v hodnosti poručíka ženijního vojska. Prvních bojových zkušeností se mu dostalo v mexické válce pod velením generála Winfielda Scotta. Během tažení na Mexico City byl dvakrát vyznamenán a dosáhl zde hodnosti nadporučíka. Po válce se vrátil do West Pointu jako pomocný instruktor. V roce 1855, již jako kapitán, byl McClellan jmenován vojenským pozorovatelem v Evropě. Účastnil se zde také obléhání Sevastopolu. Ve zprávě ze svého evropského pobytu navrhoval rozsáhlé změny ženijního a jezdeckého vybavení mimo jiné také nový typ sedla, později známý pod jeho jménem. Po svém návratu opustil armádu a začal se věnovat odvětví, které bylo v druhé polovině 19. století nejvíce v kurzu - výstavbě železnic. Stal se hlavním inženýrem a později také viceprezidentem Illinois Central Railroad a předsedou východní divize Ohio and Mississippi Railroad.

Jako vysoký úředník železničních společností se také poprvé setkává s úspěšným právníkem Abrahamem Lincolnem. Na samém počátku války 22.května 1861 se oženil v New Yorku s Helen Marcyovou. Líbánek si však příliš neužil neboť byl záhy jmenován v hodnosti brigádního generála velitelem Ohijských dobrovolníků, kde byl velmi oblíben zejména pro své organizační schopnosti. Později byl jmenován vrchním velitelem Ohijské armády. Pod jeho vedením byla vytlačena vojska Konfederace ze západní Virginie.V červenci 1861 prezident Lincoln povolal McClellana k velení vojsk Potomacké armády. Po porážce u Bull Runu 21 července, kdy ve Washingtonu zavládla panika a veřejně se mluvilo o vpádu armády Konfederace do města, zachoval McClellan klid a zahájil důrazné posilování obranného pásma. V listopadu 1861, se stal vrchním velitelem federální armády a vystřídal tak ve funkci Generála Winfielda Scotta.

Na východě McClellan za 3/4 roku velmi dobře vycvičil a vybavil vojsko. Tažení na jih zahájil až na rozkaz Lincolna v březnu 1862. Z Washingtonu vyplul na lodích a přistál ve Fort Monroe. Tuto pevnost, ležící na poloostrově tvořeným řekami James a York ovládala Unie již delší dobu. Odtud táhl pomalu na severozápad k Richmondu. Není bez zajímavosti že masivní ofenzívu před Richmondem měl z moře podporovat také legendární Monitor. Kurýr se zprávou pro kapitána Monitoru však zmeškal a Monitor již vyplul za svým původním posláním, utkat se s obrněnou lodí Virginia známější po svým starším názvem Merrimac.

U Sedmi borovic (Seven Pines) narazil na jižanskou armádu Josepha Egglesona Johnstona. Na obou stranách byly velké ztráty, včetně zranění generála Johnstona. Bitvu vyhráli nakonec unionisté. Velení armády Konfederace se ujal generál Robert Edward Lee, který si přizval k sobě generály Jacksona, Jamese Longstreeta, D.H.Hilla, Ambrose Powella Hilla, Jamese Ewella a Browna Stuarta. Lee neustále útočil na unionistickou armádu po sedm dní 26. června - 2. července, aniž by zvítězil (bitva dostala později název Sedmidenní).

McClellan před Richmondem neuspěl. Taktika vyčkávání a nadměrné opatrnosti, zřejmě zmařila jeho nemalé šance. Vojska generála Jacksona zatím pronikají do údolí řeky Shendoah. Ve Washingtonu už pomalu přestávali brát McClellana vážně. Sluchu se dostává plánům generála Popea, na což reaguje McClellan svou rezignací. Pope usedne na jeho místo. Unie utrpí další zdrcující porážku u Bull Runu 30. srpna 1862 po které je Pope ještě nedávno záruka brzkého vítězného konce války počátkem září zbaven velení. McClellan se vrací zajisté s velkým zadostiučiněním. Lee překročil řeku Potomac severně od Washingtonu a dostal se do Marylandu. V průběhu zimy McClellan projevoval přílišnou liknavost ve velení která vzbudila velkou nevoli u Lincolna.

Vztahy mezi oběma muži byly stále horší a horší. Padaly hněvivé výroky. Naděje na rychlé potlačení jižanské rebelie byla ta tam. Někteří to považovali za osobní porážku jiní, z toho osočovali druhé. Lincoln se stále více pokoušel aktivně zasahovat do vedení vojsk. Jeho snahy samozřejmě vzbuzovaly odpor vojenských profesionálů.

Navíc neustále sílil tlak na ukončení války, který do jisté míry ovlivňoval i McCleallana a utvrzoval jej v jeho defenzivním způsobu boje. Navíc neustále doslova bombardoval Washington požadavky o další a další posily. Lincoln o jeho požadavcích jednou prohlásil: “S vojáky pro Maca je to jako s blechami, které házíte na střechu stodoly. Na druhou stranu se dostane vždy jen polovina.”

Snad se domníval že postaví–li dostatečně silnou armádu bude ji moci použít jako prostředek nátlaku na Konfederaci a domoci se některých ústupků bez boje.

Unie však na rozdíl od Konfederace neměla de fakto možnost zastavit boje, neboť pro svět by uznání Konfederovaných Států Amerických znamenalo její porážku v občanské válce, byť by si sama udržela svou svrchovanost. Nicméně McClellan si stále uchovával svou defenzivní taktiku za což si vysloužil od mnohých celebrit v čele s Lincolnem nálepku naprosto neschopného velitele nebo hůře přímo zrádce.

Zatímco republikánský tábor chrlil síru a oheň je téměř nasnadě že postoj Demokratů byl mnohem zdrženlivější ne-li přímo kladný. Ani on se netajil vstřícnými postoji k demokratický politikům odmítajícím osvobození otroků, čímž se dostal do zásadního rozporu s republikány a samozřejmě také s Lincolnem.

Ten se obával, aby lidé na Severu nechtěli uzavřít mír za každou cenu a tím zastavit agresi z Jihu. Doposud se vedla válka formálně pouze za obnovení Unie a ne za zrušení otroctví. Lincoln se rozhodl, že musí být dán nový podnět k vedení války a tímto podnětem mělo být zrušení otroctví. Došlo tedy k sepsáním Prohlášení o osvobození černochů. Ministr Steward rozmluvil Lincolnovi jeho zveřejnění, protože v době porážek Severu by bylo chápáno jako poslední zoufalý pokus a zatažení černochů do války. Takovýto výklad by mohl mít zcela opačný výsledek. Pro prohlášení bylo podle něho potřeba přesvědčivé vojenské vítězství.

Severu tentokrát pomohla (ne)šťastná náhoda. Jeden z jižanských generálů ztratil Leeovy rozkazy o plánované dislokaci a plánovaných pohybech všech jednotlivých částí jižanských vojsk. Papíry našli unionističtí vojáci, prohlédli si je a předali McClellanovi. Ten toho využil a zaútočil u potoka Antietam, nedaleko Sharpsburgu, a 17. září 1862 "vyhrál" - de facto bitva byla nerozhodná, ale zastavila Leeův postup a donutila jej stáhnout se zpět. Byla to jedna z nejkrvavějších bitev války. Unionistická armáda ztratila 13 000 mužů, armáda Konfederace 10 000. Lincoln vyhlásil 22. září (s platností od 1.1.1863) Prohlášení o osvobození černochů a válka změnila svůj charakter. Ačkoliv mnozí intervenovali v McClellanův prospěch byl prezidentem zbaven velení v 5.listopadu 1962.

Jeho vzrůstající odpor k Lincolnově administrativě vedl Demokraty k nominaci na kandidáta prezidentských voleb v roce 1864. V táboře demokratů však zdaleka nepanovala jednota, navíc úspěchy Unie na bojišti stále více nahrávali Republikánům. Ani samotnému McClellanovi se nechtělo vzdát téměř vyhranou válku proti krvácející Konfederaci. Vítězství by přece ověnčilo jeho hlavu vavříny po kterých jako voják zajisté toužil. Euforie z brzkého vítězného konce dlouhé a krvavé války však nakonec ověnčila Lincolnovu hlavu.



Guvernér

V roce 1877 se New Jersey zmítala v osobních sporech místních politiků. Veřejné mínění bylo rozkolísané a podpora nejednoznačná. Tento stav nahrával různým zákulisním bojům. Vzhledem k tomu že guvernérské volby se kvapem blížili stupňovali se i tyto boje. Část demokratické strany si při této příležitosti vzpomněla na McClellana, který se po neúspěšné kandidatuře v prezidentských volbách stáhl poněkud do ústraní. Po třech letech strávených za hranicemi Spojených států přesídlil do Orange v New Jersey. Zde se uplatnil jako strojírenský konzultant, čímž navázal na svou předválečnou kariéru v železničních společnostech. Postupně se zde stal váženou a uznávanou osobností. Když byl přáteli z demokratických kruhů požádán o kandidaturu na funkci guvernéra nebyla jeho role právě jednoduchá. Demokratická strana byla rozdělena do dvou proudů.

První reprezentoval Leon Abbett, druhý Orstes Cleveland z Hudsonu.

Abbett usilobal o tuto funkci již dříve, ale ve volbách podlehl J. Bedlovi. Tentokrát byl pevně přesvědčen o svém vítězství a byl ochoten pro ně udělat téměř cokoliv. Cleveland byl však neméně rozhodnut mu v tom zabránit. Oba muži se totiž již dříve dostali do střetu svých politických i podnikatelských zájmů.

Cleveland, který věděl že jeho popularita mezi voliči není schopná obstát před Abbettem podporoval McClellanovu kandidaturu. McClellan byl osvěžením tamní politické scény. Na jeho politické dobrodružství z roku 1864 se pomalu zapomínalo, v případě potřeby by se ostatně všechny neúspěchy snadno přiřkly politikaření Republikánů.

Sázka na oblíbeného hrdinu bezezbytku vyšla. Všude byl vítán mohutným aplausem. Efekt byl o to větší že Abbett a jeho stoupenci neměli do poslední chvíle ponětí o tom že protikandidátem bude tento hrdina občanské války. McClellan si byl dobře vědom že jeho úspěch byl částečně podpořen politickými machinacemi v Demokratické straně.

Nicméně podpora která se mu stále dostávala především od prostých občanů mu dodávala sebevědomí. Cleveland brzy pochopil že generál se ujal úřadu s vervou, a vskutku nemíní být v jeho vleku. McClellan nastoupil do úřadu v 15 ledna 1878. Nenalezl zde však velkou podporu od zkostnatělé administrativy, ani zákonodárného shromáždění. Několikrát dokonce vetoval zákony prosazované zájmovými skupinami. Ve své funkci zaměřil pozornost zejména na snižování daní, státních výdajů a podporu obecné vzdělanosti. Jako bývalý voják podporoval také činnost národních gard.

V jeho úřadě mu samozřejmě pomohlo i to že země se již zotavila z poválečné krize a rozběhl se hospodářský růst. Podařilo se mu prosadit snížení daní a oživit tak průmyslovou a zemědělskou výrobu., takže jeho následovník G.C. Ludlow mohl v roce 1881 prohlásit že generál odvedl ve své funkci velký kus práce a bude velice obtížné jej ve službě vlasti překonat.

Po skončení svého funkčního období odešel na odpočinek. Zemřel ve věku 58 let 29. října 1885. Je pochován na hřbitově Riverside Cemetery v Trentonu.



Něco o sedlech

Myšlenkou zkonstruovat nové vojenské sedlo se McClellan zabýval od počátku padesátých let. Během svého krymského pobytu sledoval problémy s vojenskými sedly používanými na obou stranách fronty a zde se začal rodit plán nového typu sedla vycházejícího ze starších kozlíkových sedel. Důraz byl kladen zejména na výrobní jednoduchost, nízké náklady bez ztráty požadovaných vlastností a co možná nejmenší citlivost na rozdíly v tělesné stavbě koní. Poněkud menší důraz byl kladen na pohodlí jezdce.

Po svém návratu do Spojených států dal podnět k široké řadě změn ve vybavení tehdy užívaném americkou armádou.

V té době se v armádě rozhodoval o celkové modernizaci výzbroje a výstroje. Byla také provedena řada pokusů o celkovou modernizaci vybavení jezdectva. Dostatečné množství nového vybavení a tři jízdní eskadry každá o 250 - 300 jezdcích poskytovaly prostor pro zkoušky v tvrdých podmínkách pohraniční služby.

Bylo zde několik testovaných typů sedel:

Jonesovo sedlo s nastavitelnou kostrou, sedlo Hopeovo, standardní služební sedlo Grimsley, pružné Campbellovo sedlo a novinka kterou nabídl kapitán. McClellan.

Při výběru mezi těmito typy sedel neměla armádní administrativa jednoduchou úlohu,neboť všechna sedla (snad vyjma Jonesova sedla ) měla své nadšené stoupence.

Hopeovo sedlo, nejvážnější konkurent McCleallnova sedla.

Naše představy o vojenských zkouškách jsou dnes asi poněkud jiné než tehdy.

Podobně jako pušky a revolvery, které se při vojenských zkouškách namáčeli do roztoku čpavku a zkoušela se jejich funkce až do úplného rozpadnutí v důsledku koroze zkoušela se i sedla Také zde se příliš nehledělo na koně, ani na vojáky

Hopeovo sedlo hojně užívané v Mexické válce bylo u důstojníků velice oblíbeno a bylo pro McClellana velkým soupeřem. Později však bylo z armádních zkoušek vyřazeno pro přílišnou nákladnost. V armádě jej však přesto používali někteří důstojníci, kteří si je pořizovali na vlastní náklady, především pro pohodlí které McClellanovo sedlo poskytnout nedokázalo.

McClelan zpočátku používal jako potah svých sedel lakovanou hladkou lakovanou kůži, později z důvodu praskání potahů nahrazenou surovou kůži, která vykazovala velkou pevnost a odolnost proti otěru. Tento materiál byl však extrémně citlivý na vlhkost.

První sedlo (později přijaté do výzbroje jako vzor 1857) se v mnohém detailech podobalo sedlům Grimsley a Campbell. K vítězství však dopomohla McClellanovi především komplexnost a jednoduchost doplňků a v neposlední řadě také velká láce a nízká hmotnost sedla. V těchto směrech výrazně převyšoval oba soupeře.

Vzor 1859/64
Od prvního vzoru (1857) se lišil prakticky pouze doplňky a povrchem ze surové kůže.
Vzor 1872/74
První “poválečné” vzory téměř se od sebe nelišící. Materiálem pro výrobu zde byly výhradně válečné zásoby.změna zde spočíval pouze v odstranění širokých bočnic a jejich nahrazení malými podložkami vyrobenými z odřezaných bočnic, kování (pokud nevyhovovalo) bylo vyměněno za mosazné a v případě potřeby byly vyměněny podbřišníky. Tato úprava byla limitována minimem prostředků na vybavení armády po občanské válce.
Vzor 1885
Prodělal několik drobnějších změn v konstrukci kostry, kde bylo použito rybinových spojů. Díky tužší konstrukci bylo použito potahu z hladké černé kůže bez podkladu surové kůže a mosazného kování. Sedlo tak získalo elegantní vzhled. Nejmarkantnější změnou však byla změna podbřišníku a systému utahování. Podbřišník byl žíněný s kroužky krytými koženou kapsičkou, která chránila koně před odřením
Vzor 1896
Tento typ sedla je spojen se jménem poručíka Oduse Horneyho který přizpůsobil do té doby ručně vyráběné typy sedel průmyslové výrobě. Při výrobě sedel se stále ještě zčásti používaly zbytkové zásoby starých koster pocházející z občanské války. Byl změněn materiál nově vyráběných koster, kde bylo namísto topolového a bukového dřeva bylo použito dřeva lipového (na vodorovné části) a jasanového (rozsochy). Dřívější dělené kovové výztuhy byly nahrazeny výztuhami lisovanými z jednoho kusu. Pro přichycení výztuh byly použity nýty , namísto dříve užívaných šroubů. Tato inovace přinesla značné zvýšení pevnosti koster. Změnil se také tvar hrany zadní rozsochy z původního elipsovitého tvaru na půlkruhový. Kožené pásy upevňující kroužky podbřišníku nebyly již na tomto typu nýtovány do kroužků, ale byly, tímto kroužkem pouze provlečeny. Kroužky byly také zvětšeny pro snadnější provlékání utahovacího pásku. Tímto uchycením byla zvýšena variabilita umístění podbřišníku a zmenšila se náchylnost sedla ke klouzání.
Vzor 1904
Navzdory modelovému číslu byl fakticky zaveden až v roce 1908. Inovace spočívala především v použití průběžného řemenu, který byl snadno vyměnitelný v případě přetržení a umožňoval další možnost nastavení sedla. Kromě toho bylo možno náhradní řemen použít v nouzi i jako náhradu třmenového řemenu. Spodní část sedla byla potažena ovčí kožešinou. Tento vzor je předlohou pro většinu dnes vyráběných replik McClellanů . Povšimněte si třmenu s dutinkou pro upevnění praporu v dolní části obrázku.
Vzor 1913
Vznikl jako pokusný model těsně před 1. světovou válkou .Byl několika sedlářskými firmami vyráběn také pro civilní trh kde se uplatnil ve větším počtu než v armádě. Za války byl použit ponejvíce u pomocných oddílů. Díky pevnějšímu upevnění dvěma podbřišníky byl používán zejména na mulách a koních u kterých docházelo ke klouzání sedel
Vzor 1928
Vznikl jako úprava starých válečných zásob. Podobně jako po občanské válce docházelo ve 20. letech k úpravám starých válečných zásob. Testování nových úprav starších sedel vzor 1904 probíhalo v letech 1923 – 24. Tyto změny odráží nové poznatky v teorii jízdy, Prosazované od konce 19. století. Změny zahrnovaly především odlehčený sed, součinnost pohybu jezdce a koně a další prvky “anglického ježdění”. Změny jsou patrné na první pohled. Těžké “bačkorovité” třmeny byly nahrazeny lehčími (na obrázku je replika se starými třmeny) a boky sedla jsou kryty koženými pláty, nové kostry sedla byly také o něco širší a umožňovala jezdci volnější pohyb. Tento typ sedla sloužil až do zrušení jízdy v roce 1943

Kromě těchto základních vzorů existovali ještě vzory přechodné které se od základních typů příliš nelišily

Připomenutí na závěr – Nezapomínejme že pod sedlem je kůň

Modlitba vojenského koně


TOPlist
Jezdecký klub Rohan, JK Rohan Zdice nabízí ustájení koní, pastevní odchov JK
Předchozí
šipka vlevo
Následující
šipka vpravo
Zavřít Přesunout