Stránky o kočkách Stránky o koních Koňská inzerce Cestování nejen po Novém Zélandu

Jezdecká stáj Rohan

Snad každý z nás kdo jsme u koní, má nějakého člověka, kterému vděčí za to, že se dnes prohání v sedle a vlající hříva mu hladí ruce, nebo člověka, kterému vděčí za většinu toho, co se kolem koní naučil a kterého bude mít navždy zapsaného ve svém srdci a vzpomene si na něho kdykoli uslyší slovo kůň...
I já mám samozřejmě takového člověka. Je jím pan Karel Trojan z Málkova u Zdic. Chtěl bych mu tento článek věnovat, protože si myslím, že nejsem na světě sám, koho zasvětil do světa koní a kdo, právě u něho, spatřil ten nejkrásnější pohled na svět, který se naskytne pouze při pohledu z koňského hřbetu...
Psal se rok 1973 a bývalý dragoun, který doposud žil v Praze, se rozhodl natrvalo přestěhovat na venkov. Koupil statek na nejkrásnějším místě v širokém okolí - na kopci Lejškov u obce Málkov, cca 5 km od Zdic. Domek je ze tří stran obklopen lesem a z jedné se skýtá překrásný pohled do kraje. Kraje křivoklátských lesů, polí a luk. 1.května téhož roku se pan Trojan se svou manželkou do svého nového domova přestěhoval. Protože se od dětství zajímal o koně, nemohlo se stát nic jiného, než že se již 1.9.1973 ve stájích objevili první koníčci.
Byli to shatlandští poníci - klisny Rita,Saly,Sigy a hřebeček Peter. Tenkrát, v době normalizace, nebylo rozhodně jednoduché vlastnit koně, ale i s tímhle problémem si dokázal poradit. Jako dlouholetý pracovník nemocnice Na Bulovce, kde se zajímal především o léčbu rakoviny, si vyřídil povolení chovat koně s tím, že se zavázal dodávat placenty z ohřebených klisen nemocnici na výrobu léčiv. Na jaře roku následujícího se zde narodilo první hříbátko z klisny Rity a jím byla černobílá klisnička Sabena. Časem se jeho stádečko rozrůstalo... a tak pochopitelně nezůstalo jen u poníků. V lednu 74 si pořídíl na ježdění teplokrevnou klisnu Majku.

Zleva: Jedna z prvních kobylek pasoucích se na Lejškově - Rita a první hříbě zde narozené, její dcera - Sabena

Co ale panu Trojanovi nejvíce učarovalo, byla malá "velká" plemena koní a zejména welšský pony. V roce 1982 se mu podařilo přivést do tehdejšího socialistického Československa první exempláře tohto plemene - tři klisny z Německé spolkové republiky a to French Sveniu, French Ghanu a Rock Grey Sheilu. Protože se chtěl naplno věnovat chovu těchto nádherných zvířat, musel získat ještě hřebce. Úkol v tehdejší době téměř neřešitelný, protože na držení hřebců (krom shatlandských pony) měl monopol Státní plemenářský podnik. Ale nakonec vše dobře dopadlo a v roce 1983 se v karanténím boxu na kopci Lejškov objevuje Rock Grey Sean. Ale s hřebcem se dalo začít připouštět až v jeho 4 letech a tak se podařilo zapůjčit si opět z Německa hřebce Brokáta, po kterém se zde objevují první potomci welšského pleme. Když se dnes podíváte do rodokmenů většiny welšských poníků narozených v Česku, určitě v nich najdete některého z výše jmenovaných koní, kteří dali základ chovu welšských plemen u nás. Tuto zásluhu a toto prvenství prostě nelze panu Karlu Trojanovi upřít...
French Ghana - Jedna ze tří prvních "welšů" v Československu
Rock Grey Scheila - Druhá kobylka welšského plemene dovezená na Lejškov a její hříbě Tygr
Rock Grey Sean - První hřebec welsh pony, který k nám byl dovezen. Barvou je isabel.
Protože kolem koní je vždy dost práce, nebránil se nikdy pan Trojan pomocníkům. Jeho pomocníky se staly děti ze širokého okolí, kteří chtěli poznat, jaké to je sednout si na koníčka. Za těch 27 let, co se na Lejškově pasou koně, prošlo branou "Trojanova království" nespočetné množství dětí a mládeže. Někteří z nich se opět někde ztratily a koně pro ně byli jen jednou epizodkou jejich života, ale mnozí se již tohoto nádherného "prokletí" nikdy nezbavili. Já patřím mezi ně. Když mě jedna známá na podzim roku 1982
přivedla na dvorek a představila (tenkrát jako devítiletého kluka) panu Trojanovi a když jsem viděl ta nádherná zvířata pasoucí se na loučce zvané "trojuhelník" za chalupou, bylo to jako by do mě vstoupilo něco, co mě zcela vyplnilo a pro nic jiného nezůstalo místo. Pochopitelně jsem si chtěl na koně sednout. A protože pan Trojan byl vždy k návštěvám velice srdečný, nechal mě povozit na té nejmenší (však jsem také byl prcek) klisně - Sabence. Návštěva skončila a já šel, zcela naplněný něčím novým, dosud nepoznaným, domů. Nemohl jsem se dočkat další návštěvy. Rodičům se to zprvu moc nelíbilo, měli o mně strach, ale mé prosby byly tak veliké, že již další víkend mě tam odvezli.
Pan Karel Trojan, moje máma, kamarádka Helenka a to v té ušance je prosím moje maličkost.
Pan Trojan nás přijal opět velice laskavě a když jsem jej žádal, jestli smím k němu chodit jezdit, dal mi dlouhé školení o tom, že koně nejsou jen ježdění, ale hlavně spousta a spousta práce. Ale já byl neoblomný a ihned jsem se zapojil do "pracovního procesu." Na starosti mě dostal tenkrát asi patnáctiletý kluk - Zdeněk Frýdl. Když byla práce hotová, následovala moje první vyjížďka. Nikdy v životě na ni nezapomenu. Jezdilo se bez sedel, pouze na teplokrevné koně se sedlo bralo. Já dostal Ritušku. Zděnek mi dal první rady - kterak čistit koně, jak nasednout a sedět, jak držet otěže... Pak mě také upozornil, že tempo určuje první jezdec a když spadnu, tak ať nepouštím koně, protože jinak jdu domu po svých. Ta slova mi zní hlavou dodnes. Jelo se asi na hodinu. Držel jsem se statečně,
Můj první učitel jezdeckého umění - Zděnek Frýdl
jednou jsem spadl a dbal rady a koně jsem nepustil. Po mém pádu následovala otázka - co musím udělat, když jsem spadnul? A já snad instinktivně a bez rozmyslu odpověděl, že musím znovu nasednout. Tahle odpověď byla jediná správná. Ke konci vyjížďky se má dětská prdýlka spíše podobala právě umleté sekané a můj krok se blížil kroku kačera, ale to mi bylo úplně jedno. Nastoupil jsem na cestu, ze které již nebylo návratu. Poznal jsem něco, co se nedalo ničím jiným nahradit, poznal jsem svět z koňského hřbetu. Jak mi později bylo řečeno, první vyjížďka byla pro každého nového adepta ježdění obrovskou zkouškou, proto byla tak drsná. Spoustu lidí odradila, na koně po pádu znovu nesedli a již se více neobjevili.
Já prošel. Ani nevím, zda tato "dragounská" myšlenka testování nováčků pocházela z hlavy přímo pana Trojana či spíše byla měla chránit zdejší partu lidí před "hypokrysami" a pan Trojan o ní neměl nejmenší ponětí.Na tom ale nezáleží, byla velice účinná. Zůstali jen ti, kterými mělo smysl se zabývat. I já, později již jako "domácí", jsem tuto selekci nováčků ortodoxně dodržoval (i Rolf by mohl vyprávět). No a tak jsem byl tedy přijat. Další vyjížďky a dny již s sebou nesly i spoustu učení a rad a já dojížděl na Lejškov každý víkend. Zde nemohu nezmínit paní Trojanovou, která se o nás starala téměř jako o vlastní děti a měla s námi svatou trpělivost. I ona na Lejškov, po boku pana Trojana, neodmyslitelně patří. Prožil jsem zde nádherné roky svého života. To vše až do roku 1985, kdy jsem se nepohodl s panem Trojanem a na několik let sem měl zakázaný vstup.
Ale na koně se již zapomenout nedalo. Chodil jsem do několika jezdeckých oddílů a tam získal další cenné vědomosti, ale také zužitkoval vše, co jsem se naučil u Trojana. Byla to především duchapřítomnost v krizových situacích, kterou spousta lidí odchovaných jezdeckými oddíly na obdélníku v luxusních sedlech postrádala. Další cenou věcí bylo to, že lidé odchovaní Trojanem se opravdu nebáli žádné práce a do činností spojených s koňmi, jako je kování či veterinární péče, se spíš sami od sebe hrnuli, aby získali další a další zkušenosti...
Moje kamarádka Helenka a já na jedné ze zimních vyjížděk roku 1983
Pak přišly dva černé roky, dva roky bez koní. V nich jsem hledal sám sebe, abych se nakonec našel znovu rozímající na kopci Lejškov nad krásou ladných koňských hřív. Dodal jsem si odvahu a v roce 1990 znovu zazvonil u vrat pana Trojana. Po chvilce mě poznal. Obavy nad přijetím se rozplynuly a já se zde opět mohl prohánět na jeho koních. To již jsem byl téměř dospělý a pan Trojan mě začal zasvědcovat do všeho, co je s koňmi spojené. Možná proto, že jsem mu vždy pozorně naslouchal, stali se z nás velice dobří přátelé. O tři roky později opouští Lejškov po mém boku můj první koník - hřebeček Golem...

Krásná ukázka lotu seřazeného na trojuhelníku.Jedna generace mladých "koňarů" odchovaná na Lejškově
I vožení dětí na sportovních akcích v našem okolí patřilo činnosti lidí od Trojana.

Do dnes je pan Trojan mým velice dobrým přítelem a vždycky jej rád vidím. Je naprosto nesmazatelně zapsán v mém srdci a věci, které mě on naučil velice rád předávám dál. Chtěl bych Vám tímto článkem vážený pane Karle Trojane poděkovat za všechno, co jste mě naučil a co jste pro mě a vůbec co jste pro několik generací začínajících koňařů vykonal....

S úctou Váš přítel Martin Blažek

 

Nádherná ukázka dětského, ale i koňského štěstí z "Trojanova království"
Z leva: Já, klisna Světlana, Olinka Trojanová a Monika

TOPlist
Jezdecký klub Rohan, JK Rohan Zdice nabízí ustájení koní, pastevní odchov JK
Předchozí
šipka vlevo
Následující
šipka vpravo
Zavřít Přesunout